Historie kulečníku

První zmínky o kulečníku (neboli billiardu) se datují až do patnáctého století do Francie a Anglie, jednalo se o jakousi vnitřní variantu kroketu. Tehdy se hrálo na dřevěných stolech (někdy potažených zelenou látkou, která simulovala trávu), a místo mantinelů byla jen dřevěná prkna, aby koule nepadaly ze stolu. První kulečníkové stoly nebyly pokryté žádným plátnem, pouze holé dřevo, které mělo tendenci se kroutit. Plátěné potahy se u stolů objevily kolem roku 1660 a kvalita se v průběhu staletí zlepšovala.

Původně rovná dřevěná prkna okolo stolu připomínala břeh řeky, a dokonce se i tak nazývala – „banks“, neboli břehy. Hráči zjistili, že se dá využít odrazu od těchto mantinelů a také tak začali mířit. Odtud anglický výraz „bank shot“ pro hru odrazem přes mantinel.

Koule byly při hře spíše postrkovány, než by šlo o klasický strk – ke hře se používaly dřevěné hole – francouzsky „billart“. Vzhledem k relativně velké hlavě takové hole byl problém zahrát strky do koule, která ležela přímo na mantinelu, v tom případě se hůl obrátila a použila se ke strku rukojeť – francouzsky „queue“ – zde tedy můžeme najít původ anglického výrazu „cue“ používaného pro tágo.

Předpokládá se, že slovo „billiard“ vzniklo právě odvozením buď z francouzských slov „billart“, nebo „bille“ – míč.

S nástupem Průmyslové revoluce na počátku 19. století došlo k rychlému vývoji a vylepšování kulečníkového vybavení. Začala se používat křída ke zvýšení tření koule o tágo, a to ještě před tím, než byla na špičku tága použita kůže.

První moderní kulečníkovou křídu vynalezli profesionální hráč straight billiardu William A. Spinks a chemik William Hoskins již v roce 1897. Pracovali společně a přišli s perfektní směsí oxidu křemičitého, oxidu hlinitého, barviva a lepidla.

Použití kůže je datováno do roku 1823, kdy hráči zjistili, že jim zajistí přenesení stranových rotací na kouli (pokusy s kůží probíhaly zřejmě již několik let předtím, nicméně v tomto roce došlo k významnému zlepšení vlastností kůže). V roce 1829 se pak objevila první dvoudílná tága.

Hráči z Anglie předvedli použití kůže a následných rotací ve Spojených státech, což vysvětluje, proč se dodnes (pouze) v USA používá pro rotace slovo „english“, kdežto i Angličané používají výraz „side“.

Asi největší krok směrem k modernímu kulečníkovému stolu tak, jak jej známe dnes, učinil britský vynálezce a výrobce nábytku John Thurston, který v roce 1826 představil první kulečníkový stůl s břidlicovou deskou, který byl dodán do ‚White’s Club v Londýně.

Avšak možná jedno z nejvýznamnějších vylepšení, které John Thurston představil v roce 1835, bylo použití indické gumy (přírodní kaučuk) na mantinely kulečníkového stolu (předtím byly mantinely plněny lněným, bavlněným nebo jiným materiálem). Problém gumy byl v tom, že v chladném prostředí ztrácela své vlastnosti, zejména odrazivost. A tak v roce 1845 přestavil a nechal si patentovat první mantinely z vulkanizované gumy, nedávno vynalezené Američanem Charlesem Goodyearem. To poněkud zmírnilo problém chladu. První sada vulkanizovaných gumových mantinelů byla připevněna ke stolu královny Viktorie na hradě Windsor 15. října 1845.

Jak kulečník přišel do Ameriky, nebylo pozitivně prokázáno. Nejpravděpodobněji jej dovezli nizozemští a angličtí osadníci. V roce 1830 se začaly v Americe objevovat první herny, i když s primitivním vybavením. Neuvěřitelnému nárůstu popularity v Americe ovšem kulečník vděčí irskému emigrantu Michaelovi Phelanovi, otci amerických billiardů. Napsal první knihu o hře, měl vliv na vymýšlení pravidel a stanovování standardů chování, byl prvním sloupkařem přispívajícím do periodik. Jako vynálezce přidal na stoly diamanty jako pomoc při míření a vyvíjel nové stoly a design mantinelů. Byl neúnavným propagátorem hry a vytvořil výrobní společnost Phelan & Collender. V roce 1884 se společnost spojila se svým hlavním konkurentem, společností J.M. Brunswick & Balke, aby vytvořily Brunswick-Balke-Collender Company, která do 50. let přísně kontrolovala všechny aspekty hry.

Na bohaté večeři v roce 1845 John Brunswick sledoval kulečníkový stůl – Thurston Superior. John Moses Brunswick, švýcarský emigrant do USA, zaujatý půvabem stolu a hry, byl ohromen a po mnoho minut studoval stůl, jako sochař zkoumá práci svého rivala. V tu chvíli začal Brunswick v kulečníkovém podnikání.

První kulečníkové koule byly vyráběny ze dřeva vzhledem k relativní jednoduchosti výroby. Ale jak Evropané začali kolonizovat Afriku a Asii, začali objevovat i mnohé exotické materiály, jako byla slonovina. Slonovinové koule se staly populární u vyšší třídy v 17. století, byly mnohem hezčí než dřevěné, ale nebyly nezničitelné. Byly náchylné ke žloutnutí věkem a zejména ve vlhkém prostředí mohlo dojít k jejich destrukci při silnějším úderu. Slonovina ovšem nikdy nebyla dokonalým řešením – koule byly nekonzistentně husté a nervy v sloním klu zanechaly v každé kouli malou dírku.

A tak se v roce 1869 (vzhledem k rostoucí popularitě poolbilliardu a spolu s vysokými náklady na slonovinu) výrobce kulečníkových stolů Phelan & Collender rozhodl nabídnout 10.000 $ každému, kdo by vymyslel kulečníkové koule z jiného materiálu než ze slonoviny. Reklama upoutala pozornost vynálezce Johna Wesleyho Hyatta. Ten zkombinoval kafr s alkoholem a nitrocelulózou a vytvaroval do sférického tvaru pod extrémním tlakem. Hotový produkt sice cenu nezískal, ale i tak je považován za jeden z prvních syntetických plastů. Během let se snažil recepturu vylepšit, ale nepodařilo se mu dosáhnout uspokojivých výsledků. Nejhorší bylo, že nitrocelulóza není zrovna nejstabilnější látkou a i podle Hyatta by mohla kulečníková koule ve výjimečných případech po nárazu explodovat (vysoce nitrovaná celulóza je snadno hořlavá a dokonce výbušná látka)!

A pak v roce 1907 vynalezl americký chemik Leo Baekeland novou plastickou látku, bakelit (fenolformaldehydovou pryskyřici), látku obecně považovanou za první komerčně využívaný syntetický plast. Na rozdíl od kulečníkových koulí od Hyatta byly koule vyrobené z bakelitu trvanlivé, nevýbušné a snadno se vyráběly. V polovině dvacátých let byla většina koulí vyrobena z bakelitu. Dnešní kulečníkové koule jsou obvykle vyrobeny z akrylových nebo plastových pryskyřic, které jsou mimořádně odolné a lze je frézovat podle náročných standardů.

Celosvětově nejznámější kulečníkové koule Aramith vyrábí společnost Saluc, která byla založena v roce 1923 a začala jako chemická továrna specializovaná na koželužnické výrobky, ale po roce 1950 se začala specializovat na výrobu kulečníkových koulí na bázi fenolové pryskyřice.

Kulečníkové hry

Dominantní kulečníkovou hrou v Británii od roku 1770 do dvacátých let 20. století byl English Billiards, který se hrál se třemi koulemi na velkém obdélníkovém stole se šesti kapsami. Z této hry se později vyvinula složitá a komplexní hra kombinující útočné a obranné aspekty hraná na stejném stole jako English Billiards, ale s 22 místo tří koulí – Snooker, jedna z nejoblíbenějších her na Bristských ostrovech vůbec.

Dominantní americkou kulečníkovou hrou až do roku 1870 byla American Four-Ball Billiards, která se obvykle hrála na velkém stole (11 nebo 12 stop) se čtyřmi kapsami a se čtyřmi koulemi – dvěma bílými a dvěma červenými. Hra přímo navazovala na English Billiards. Body se získávaly potopením koule, potopením hrací koule (tzv. „scratch“), nebo karambolem dvou nebo tří koulí. S větším počtem koulí byla větší šance na získání více bodů jedním strkem.

Pojem „scratch“ používaný pro potopení hrací (rozuměj bílé) koule byl odvozen z trestu aplikovaného na tento typ faulu. V začátcích billiardu se výsledky psaly křídou na tabuli a při faulu mu přeškrtl soupeř jeho body (“scratched a point off the shooter’s score“).

American Four-Ball vyprodukoval dva nástupce, kteří oba přežili rok 1870. Jeden, jednoduchý karambol, se hrál se třemi koulemi na stole bez kapes, je někdy známý jako „Straight rail“, předchůdce všech karambolových her (anglicky „Carom games“). Druhá populární hra byla American Fifteen-Ball Pool, předchůdce moderních kulečníkových „kapesních“ kulečníků (anglicky „pocket billiards“).

Slovo „Pool“ znamená společnou sázku, či vklad. Slovo „poolroom“ značí nyní místo, kde se hraje pool billiard, ale v 19. století se jednalo o sázkovou místnost pro dostihy. Kulečníky byly instalovány do těchto místností pro ukrácení času sázejících mezi závody.

Fifteen-Ball Pool (vycházející z anglické hry Pyramida, předchůdkyně Snookeru) byla hrána s 15-ti koulemi, číslovanými od 1 do 15. Za potopení koule hráč obdržel počet bodů rovnající se hodnotě koule. Součet hodnoty koulí je 120, takže vítězem byl první hráč, který obdržel více než polovinu z celkového počtu, tedy 61. Tato hra, nazývaná také „61-Pool“, byla hrána na prvním šampionátu American championship pool tournament, který se konal v roce 1878 a vyhrál ho kanaďan Cyril Dion.

V roce 1888 byl považován za mnohem férovější přístup počítat počet potopených koulí, než jejich hodnotu. Vznikl tak Continuous Pool, který na šampionátech nahradil Fifteen-Ball Pool – hráč, který potopil poslední kouli z balíku, mohl rozstřelit nový balík a pokračovat ve hře.

Eight-Ball, neboli osmička, byla vynalezena krátce po roce 1900 a je dodnes nejrozšířenější pool billiardovou variantou hry. Straight pool, neboli 14.1 nekonečná, následovala v roce 1910. Zdá se, že nine-ball, tedy devítka, byla objevena kolem roku 1920.

V období od roku 1878 do roku 1956 se každoročně konalo množství turnajů včetně zápasů jeden na jednoho vyplňujících období mezi turnaji. Občas, během Velké války, dostávalo se kulečníku větší pozornosti než válečným zprávám. Hráči byli tak proslulí, že s nimi byly vydávány oblíbené cigaretové kartičky (kartičky, které výrobci tabáku přibalovali ke svým výrobkům).

Těžké časy čekaly billiard po druhé světové válce, kdy vracející se vojáci měli starosti spíše s nákupy domů a budováním kariéry než hraní kulečníku. Jedna herna po druhé se v tichosti zavírala a na konci padesátých let to vypadalo, že billiard upadne v zapomnění.

Billiard byl oživen dvěma elektrizujícími událostmi. První byla v roce 1961 natočení slavného filmu z prostředí kulečníkových heren „The Hustler“ (česky uvedený jako „Hazardní hráč“). Černobílý film líčil temný život billiardového podvodníka, s Paulem Newmanem v hlavní roli.

V roce 1986 natočený film „The Color of Money“ (česky uvedený jako „Barva peněz“), pokračování filmu „The Hustler“ s Paulem Newmanem ve stejné roli a Tomem Cruisem jako začínajícím profesionálem, vyvolal nadšení pro pool billiard u nové generace hráčů. Výsledkem bylo otevření nových prvotřídních billiardových klubů. Tento trend začal pomalu v roce 1987 a od té doby prudce vzrostl.

Tom Cruise dělal všechny své trikové kulečníkové záběry pro film „Barva peněz“ sám, s výjimkou jednoho, ve kterém musel skočit dvě koule, aby potopil další. Režisér Martin Scorsese uvedl, že chtěl nechat Cruise se tento skok naučit, ale trvalo by to další dva dny, což by stálo tisíce dolarů. Místo toho tento skok provedl profesionální hráč kulečníku Mike Sigel.

Jak máme otevřeno

Středa 18 - 22 hodin

Pátek 18 - 22 hodin

Sobota 18 - 22 hodin


V ostatní dny dle dohody.

Výhodné členství
Dárkové poukazy
Buďte s námi v kontaktu
Rychlý kontakt

Mobil: Jiří Klimeš
          +420 776 205 728

          Ivo Muška
          +420 777 603 365

E-mail: imuska@billiardclubhk.cz

Jak se k nám dostanete
Jak se nám to povedlo